Stanislav Krejčí chtěl touto výstavou, svými obrazy, svým specifickým, ale pro zasvěcené dobře srozumitelným jazykem, vzdát poctu Jazzové sekci, která nesla v 70. a 80. letech, v mimořádně truchlivých dobách vlády zlých hlupců nad masami tupé prostřednosti, ne sice patetickou pochodeň, spíš pár oharků, ale přece jen občas kdesi rozdmychatelných do ohnisek vytvářejících snesitelné oázy vnitřní svobody a duchovní tvořivosti.
Stanislav Krejčí přijal jako svůj výtvarný jazyk výrazivo reprezentované ve zdejším regionu v té době avantgardními malíři, jako byli Ovčáček, Kapec, Čmerda, Krtil a další. Ale přidal i něco ze specifického řemeslného fortele, příznačného pro zdejší industriální prostředí: soustruhem ukázněné dřevo nebo naopak amorfně zmučený kov, přísnou geometrii i neodolatelný půvab nepořádku (ženami, úředníky a vědci nikdy nepochopený).
A ono to tady všechno je: V jeho obrazech se často objevuje přímá jazzová inspirace či intelektuálské konotace s jazzem spojené, stejně jako jsou tu poukazy na literaturu a poezii, na krásné časy moderny a avantgardy. Ale v poslední době se k nim přidávají i univerzálnější lyrická přírodní témata, vztažená ovšem rovněž k tomuto kraji. Vzdejme tedy poctu a dík Jazzové sekci – a Stanislavu Krejčímu.
